PUTOVÁNÍ S AMERIKAMI
Příběh, který vám budu vyprávět, se odehrál v dobách, kdy, jak se říká, ještě bývala v noci tma. Mezi hlavní aktéry patří můj dlouholetý kamarád, říkejme mu třeba Podlešák, já a naše americké automobily. Než však začnu vyprávět, je třeba, abyste pochopili náš vztah s panem Podlešákem a naši společnou lásku k americkým automobilům.


S panem Podlešákem jsme se seznámili před více než deseti lety. Spojila nás dohromady láska k již zmíněným čtyřkolovým amerikám, kterou jsme si v oněch dobách ukájeli starými evropskými auty, která měla americké tvary a americká jména. Po létech strávených ježděním ve francouzských  Chryslerech 180 jsme se však pílí a trpělivostí oba dopracovali k opravdovým US-CARS.  Náš vzájemný vztah byl velice dlouho na akademické úrovni, kdy jsme hodiny a hodiny  před garáží debatovali nad šroubkem pocházejícím z některého amerického auta a probírali jeho funkci a důležitost. Jelikož jsme si tenkrát stále ještě "vykali" a oslovovali se slovem "pane", přirovnávala nás moje žena ke známé dvojici dvou  filmových písařů pana Bouvarda a pana Pécucheta ztvárněných Jiřím Sovákem a Miroslavem Horníčkem. S tím rozdílem, že naše debaty se vždy a zcela nekompromisně točily kolem amerických vozů. Opakovaně jsme nezapomínali vyzdvihovat jejich krásu, pohodlí, spolehlivost a opěvovat je přídomky se všemi "nej".


A právě v oněch dobách nastala chvíle, kdy jsem já, čerstvý majitel ameriky s motorem V8, potřeboval zavést do vzdálené Ostravy, kde jsem si měl můj vůz vyzvednout po opravě převodovky. A nebyl by to ani pan Podlešák, kdyby nenabídl, že se do Ostravy podívá se mnou. Vždyť se cestou můžeme leccos dozvědět o automatických převodovkách, zastavit se na nějakém tom vrakovišti US-CARS a po cestě si krátit chvíli debatami o tom, jaká jsou ameriky ta nejlepší auta na světě.

V den "D" jsme se sešli u Podlešákova minivanu značky Dodge a vyrazili z Třebíče. Počasí nám příliš nepřálo, ale ve vyhřátém autě bylo příjemně. V Brně jsme doplnili nádrž a  brzy si zvykli na monotónní jízdu po dálnici. Sice jsme měli mírný časový skluz, ale na palubě vládla dobrá nálada. Tedy až do doby, kdy při míjení exitu na Slavkov náš Dodge začal podezřele ztrácet na výkonu. Po chvilce si to však rozmyslel a naše rychlost se opět vrátila k normálu. Ve zlé předtuše jsem obrátil zrak k panu Podlešákovi. Ten se spokojenou tváří a  podle svého zvyku, se zutou pravou botou, nerušeně řídil svůj koráb jako hrdý námořní kapitán na velitelském můstku. Když si po chvíli všimnul mého, z části vyděšeného a z části tázavého, pohledu (přece jenom jsme byli na dálnici, daleko od domova a navíc auta s automatem se nesmí táhnout na laně...), zareagoval překvapivou otázkou: "Všimnul jste si?" Odpověděl jsem, že všimnul, a protože jeho reakce nenasvědčovala, že by byl nějak překvapen, zeptal jsem se, co že to bylo? "Palivový čerpadlo, asi už je v háji." odpověděl, opět spokojeně, pan Podlešák. Následovala moje úvaha o tom, že kdyby mě moje auto tohle udělalo, zaparkoval bych ho okamžitě do garáže a objednal novou palivovou pumpu, jelikož nejsem tak statečný, abych se s takovým autem vydal byť jen na okraj našeho města. Následovala věta, která mě měla uklidnit: "To už dělá asi měsíc. Počítám, že se to třeba zlepší" S malinkým otazníkem visícím v mé hlavě jsme tedy pokračovali dál. Pak přišel Vyškov a navzdory všem Podlešákových ujištění se motor naší Dočky zastavil úplně. Setrvačností jsme zajeli ke kraji a zastavili. Podíval jsem se na kapitána, který měl v lodi díru, a trošku škodolibě jsem utrousil: "Počítám, že už se to asi nezlepší." 

Jelikož venku se docela rozpršelo, nebylo celkem co vymýšlet. Proto jsme se společně usnesli, že se pokusíme auto znovu nastartovat. A podařilo se! Znovu jsme vyjeli!. Ovšem naše Dočka už nedosáhla větší rychlosti než 80 km/h, což bylo na dálnici, kde se tou dobou proháněly kamióny spěchající doručit poslední pracovní den svoji zásilku, docela dobrodružství. Nehledě na to, že motor, který neměl dostatečné množství krmiva, každou chvíli vynechal a naše rychlost tak místy ještě více klesala. Pár kilometrů před Olomoucí se opakovala situace z Vyškova a my opět stáli na krajnici se ztichlým motorem. Začal jsem v duchu přemýšlet o tom, jak se druhý den brzo ráno dostanu do práce, když sedím v polopojízdném autě a směřuji přesně na opačnou stranu republiky, než tam, kde mám za pár hodin nastoupit do pracovního procesu. Svěřil jsem se s mými myšlenkami panu Podlešákovi. Ten mi prozradil, že naše situace nejí žádný velký problém, protože nové benzínové čerpadlo čeká nedaleko. Kousek za Olomoucí, směrem na Ostravu, totiž bydlí náš přítel pan Sojka, od kterého kupujeme na své americké miláčky náhradní díly, a ten pumpu rozhodně má. Po jednom telefonátu bylo vše jasné. Nějakým způsobem se pokusíme doskákat až k panu Sojkovi, kde stávkující pumpu vyměníme. Asi za hodinu se nám tam opravdu podařilo s několika nedobrovolnými přestávkami dorazit. Zde palivové čerpadlo, které už pro nás v tu chvíli mělo cenu zlata, opravdu bylo k dispozici. Naši radostnou euforii pouze rušil fakt, že se nám tak nějak nechtělo v dešti a v normálním oblečení lézt pod auto, vyndávat nádrž a čerpadlo měnit.

Pak padlo rozhodnutí hodné opravdového dobrodruha. "Do té Ostravy vás odvezu i kdybych to tam měl dotlačit," nechal se slyšet pan Podlešák. Pumpu necháme vyměnit až v servisu, kde budeme vyzvedávat Chryslera s opravenou převodovkou, tam mají určitě zvedák a bude to otázka pár minut. Tak tedy zněl plán! Opět jsme tedy přemluvili skomírajícího minivana a zamířili k Ostravě. Naše jízda trochu připomínala putování vyprahlou pouští na koni, který má každou chvíli pojít. Naše rychlost totiž nepřesahovala 30 až 40 km/h. To byl těsně před Ostravou opravdu problém, protože se silnice zúžila pouze na jeden jízdní pruh v každém směru. Každou chvíli jsme proto zajížděli ke kraji a nechávali několikakilometrovou kolonu, která za námi vznikla, přejet. Páteční odpoledne vrcholilo a provoz na jedné z hlavních tepen do Ostravy byl opravdu hustý. Jistě nemusím ani vysvětlovat, jaký to byl pro nás deprimující  zážitek, když jsme s naším americkým, nejskvělejším a nejlepším autem, potupně brzdili provoz. Ale utěšovali jsme se tím, že každé auto, i když je z Ameriky, má občas právo na nějakou tu "slabou chvilku". 

Těsně před Ostravou se tak pracovníkům, kteří zde v oranžových vestách opravovali nějaké silniční příslušenství, naskytl opravdu zvláštní pohled. Nejdříve si mohli povšimnout, že provoz směrem na Ostravu z nevysvětlitelných důvodů poněkud ochabnul. Poté se jim vyjevil pohled na americký minivan značky Dodge posunující se po silnici téměř rychlostí chůze za doprovodu troubení a blikání několikakilometrové kolony kamiónů! Musel to být pro přihlížející opravdu nevšední zážitek, protože pohledy obou silničních pracovníků, kteří v tu chvíli všeho nechali, by byl určitě naprosto stejný i kdyby v tu chvíli kolem nich po silnici proplouvala např. velryba, což dokazovala jejich pootevřená ústa.  My s panem Podlešákem jsme v tu chvíli byli tak malincí, že jsme snad ani nemohli být vidět.

Nicméně se nám navzdory všem překážkám podařilo tímto způsobem doputovat až k cíli. Když jsme rozdýchali tuhle strašnou potupu amerických aut, převzal jsem si svého opraveného Chryslera a začali jsme domlouvat výměnu té zpropadené palivové pumpy. Malý zádrhel byl ale v tom, že zvedák, který byl k této výměně nutný, byl zrovna zaneprázdněn rozebraným autem. Stanuli jsme tedy před rozhodnutím, zda čekat, nebo vymýšlet jinou variantu. Tehdy mě, toho dne již po několikáté, překvapil pan Podlešák svým rozhodnutím. Dal se totiž slyšet, že zítra do práce nemusí, tudíž má celou noc na to, aby doskákal těch 200 km domů a tam si potom sám v klidu pumpu vyměnil.

Popřál jsem mu tedy hodně štěstí, rozloučil se s ním a chvíli se smutně díval za jeho odjíždějícím kulhavým ořem, který má před sebou ještě mnoho mil temnou nocí. Chvíli poté co se mi ztratil z dohledu, radostně jsem nasednul do mé pýchy, Chryslera z roku 1978, a těšil se na krásnou a pohodlnou cestu domů, kterou mě bude kazit jen pomyšlení na osamělé trápení mého bratra ve zbrani, který, zatím co budu ráno vstávat z postele, bude nejspíš zrovna někde u Brna.

Jak jsem předpokládal, jízda byla po prožitém dni plném hororových zážitků hotové laskání mého těla i duše a na mém Chrysleru opět spočívali jen obdivné pohledy kolemjdoucích a kolemjedoucích. Jen když jsem vyjížděl z Ostravy zbrzdila mě velice pomalu se vlekoucí  kolona aut. Po několika kilometrech jsem zjistil co je její příčinou. To jsem jen dojel pana Podlešáka. Předjížděl jsem ho právě přesně v tom místě, kde naši známí pracovníci správy a údržby silnic ve svých reflexních vestách zrovna opět sledovali, tentokrát již s úsměvem na rtech, znovu celé to divadlo, tentokráte však směrem od Ostravy. Chvíli poté jsem ještě přemýšlel o tom, zda si myslí, že pan Podlešák je tak opatrný řidič, že takovou rychlostí jezdí pořád, ale brzy jsem své myšlenky zase začal zaměstnávat pouze vychutnáváním si dokonalé jízdy svým veteránem. Po duši se mi rozléval příjemný klid a také se mi začalo opět vracet přesvědčení, že ameriky jsou ta nejlepší auta na světe.       

V Příboru jsme s mým Chryslerem zastavili u čerpací stanice.Dopřál jsem mu plnou nádrž, sobě čokoládovou tyčinku a mé blaho už nemohlo nic narušit. Tedy až do doby, když jsem zjistil, že převodovka mého auta přestala řadit! Ať jsem ji přesvědčoval sebevíc, auto jelo jen na jedničku.

Nedalo se nic dělat. Zvedl jsem telefon a oznámil panu Podlešákovi, ať otočí, že jedeme zase zpátky do Ostravy. Jelikož můj Chrysler dokáže bez nebezpečí úhony na první rychlostní stupeň vyvinout asi čtyřicetikilometrovou rychlost, dojel jsem pana Podlešáka těsně před Ostravou. Bohužel přesně v místech, kde místním silničářům zřejmě právě končila šichta. To jim však nebránilo v tom, aby jim všechno nářadí, které uklízeli, vypadlo z rukou, kterými se posléze začali popadat za břicho. Toho dne již potřetí, se kolem nich rychlostí postřeleného šneka sunul pan Podlešák ve svém Dodgi tentokráte však následován  Chryslerem "78. V těsném závěsu pak nechyběl již známý kompars skládající se s kolony troubících a blikajících kamiónu a autobusů. Přemýšlením o tom, zda si silničáři udělají přesčas a uzavřou sázku, za jak dlouho pan Podlešák pojede zase zpátky, jsem se už neměl chuť zaobírat. Nemusím určitě dodávat, že z úst dvou novodobých písařů se úplně poprvé linuly na americká auta takové nadávky, že se je zde ani neodvažuji popsat. Naše zoufalství už dosahovalo takové úrovně, že dokonce padaly i názvy japonských automobilek. Dnes, když na to vzpomínám, tak se musím pokřižovat!  

Hlavní však je, že když jsme opět dorazili do Ostravy, byl už zvedák v dílně volný a mechanici ještě naštěstí neodešli domů. Z mým Chryslerem jsem se tedy zase na nějaký čas rozloučil, ale moji mysl rozjasňovala skutečnost, že na zpáteční cestu už vyrazíme s novým palivovým čerpadlem. Vše šlo jako na drátkách, minivan se v pár sekundách ocitl na zvedáku a sundání nádrže bylo dílem okamžiku. Za pár minut už mechanik držel v ruce stávkující čerpadlo a v druhé ruce úplně nové, to které jsme si přivezli. To by mohl být šťastný konec mého vyprávění. Ale není. Nové čerpadlo bylo totiž úplně jiné, a proto nepoužitelné. Zatím, co jsem se začal zajímat o to, který most v Ostravě je nejvhodnější k sebevraždě, mechanik vypral staré čerpadlo v benzínu a s popřáním mnoha štěstí ho zase zamontoval zpátky s odůvodněním, že víc se nedá dělat.

Protože mě pan Podlešák odmítl dovézt k mostu sebevrahů, ostatně pešky bych tam byl asi stejně dřív, nebo bych si po cestě s částečně exhumovaným minivanem alespoň dvakrát podřezal žíly, nasedli jsme a naprosto odevzdaně se vydali na dlouhou noční pouť, která byla před námi. Já si začal telefonicky zařizovat dovolenou na druhý den a moje žena se musela spokojit s tím, že dnes bude naši postel zahřívat sama.

Pak se ale stalo něco, čemu se říká zázrak! Náš minivan, světe div se, běžel jako dobře namazaný stroj! Jel a řítil se nocí jako o závod, aby nás včas dopravil do našich domovů. Celou cestu jsme ani nedýchali, aby jsme náhodou nezakřikly nebo neodehnali ten malý zázrak, který způsobil znovuvzkříšení našeho vozu. Když jsme pozdě večer zastavili doma před domem, pronesl pan Podlešák větu, která mě toho dne vůbec nepřekvapila: "Tak jsme ujeli přes 250 kiláků proto, aby jste se svezl v Chrysleru okolo Ostravy a já si nechal vyčistit palivovou pumpu!"

A přátelé, tento příběh je pravdivý a opravdu se stal, jenom jména postav byla změněna. Ameriky jsou pro nás opět ta nejlepší auta. Jen pan Bouvard a pan Pécuchet už zmizeli. Asi po třinácti letech našeho přátelství jsme si s panem Podlešákem v průběhu cesty z jednoho srazu začali tykat. Naše příběhy však zdaleka nekončí a stále jich přibývá. Společným jmenovatelem všech jsou ale vždy americká auta a putování za nimi. Takže zase příště...  
free-riders@email.cz
Copyright Harry 2016  All Rights Reserved