Po uzavření kapoty nasedám do vozu. Tedy, chci nasednout, ale jaksi se to nedaří. Přední sloupek, který lemuje skosené čelní okno totiž plynule přechází svým tvarem do střechy a tudíž nejvyšší místo v otvoru pro nastupování se nachází až těsně před "B" sloupkem. Pro moji cca 190 cm vysokou postavu to znamená jediné: "přikrčit a mírně zaklonit". Ale ouha, další problém. Při protahování otvorem dveří si musím zvolit mezi dvěmi možnostmi. První je posunout pánev poněkud vpřed, abych si nenarazil kostrč o rám dveří, který je taktéž skosený vzad. V tomto případě následuje ostrá bolest způsobená naražením čéšky kolena o masivní sloupek volantu skrývající páku aretace jeho polohování. Ve druhém případě to odnese kostrč. Po usednutí se vše vysvětluje. Abych mohl mít nohy ve správné poloze, tj. sedákem podepřena stehna a neměl nepřirozeně skrčené nohy, musím posunout sedadlo vzad do polohy, kdy se střední sloupek dveří nachází přesně vedle mého trupu a tudíž i hlavy. Proto se chvíli rozhoduji, jestli se na křižovatkách vlevo budu dívat oknem v předních nebo zadních dveří. Po chvíli zjišťuji, že menší námahu vyžaduje předklonění a mírné nadzvednutí celého těla kupředu, snad těch křižovatek nebude moc. Při posunování sedadla jsem ocenil velice dobře přístupné madlo, které "trčí" před sedačku v její spodní části. To bylo však naposledy, kdy jsem ho pochválil. Později jsem ho několikrát proklel, když jsem si o něj narazil achilovku pravé nohy!
Po usazení zjišťuji, že ve Fábii je v podélném směru pro řidiče překvapivě dost místa. Horší je to s již zmiňovaným "B" sloupkem , který nyní brání ve výhledu a s podivnou pákou sedačky neustále nepříjemně atakující pravou achilovku. Interiér Fábie je jinak velice úzký a svůj smysl proto ztrácejí přehnaně široká madla dveří, která na šířce interiéru ještě výrazně ubírají.
O jejich skryté funkci jsem se také záhy přesvědčil. Když jsem totiž začal hledat vhodnou polohu za volantem pomocí páky výškového nastavení sedadla, vyvstalo přede mnou další dilema. Musel jsem se rozhodnout mezi ránami do hlavy o rám střechy při poloze sedadla nahoře nebo neustálým narážením levého loktu do širokého madla dveří při poloze nízké. Rozhodl jsem se pro polohu nahoře s vědomím, že nesmím zapomenout při přejezdu nerovností sklonit hlavu doprava. Bystrost konstruktérů také oceňuji při každém vystupování - páka výškového nastavení sedadla je totiž umístěna téměř ve stejné výši jako sedák vlevo podélně s ním. Pokaždé při spuštění nohy z auta při vystupování tak dojde k jejímu zmačknutí směrem dolu a k následnému posunutí celého sedadla níže. Po opětovném nastoupení je tedy třeba proceduru nastavení sedadla zopakovat.
Další zjištění mi odhalilo skutečnost, proč jsou při crash testech Fábie první generace tolik ohroženy nohy řidiče. Stehna jsou ohrožena vážným zraněním a holeň pravé nohy středně těžkým, jak zobrazují barvy na tzv. oskarech - figurínách používaných při crash testech. Vše se nyní vysvětluje. Tvar přístrojové desky je totiž navržen "inženýrem", který zřejmě nebyl při smyslech, což platí i o tom, kdo mu to později schválil. Horní část přístrojové desky se od čelního okna svažuje dolů a tím vzniká jakýsi nevyužitelný prostor, který má zřejmě vytvořit iluzi vzdušnosti a většího místa v kabině vozu, což se mu nepopiratelně daří. Ovšem tento prostor mohl být úspěšně využit pro nohy cestujících na předních sedadlech v případě, že by celá palubní deska byla posunuta výše. Nyní končí spodní hrana palubní desky v úrovni holení cestujících. To vysvětluje těžká zranění stehenních kostí při crash testech, kdy se kolena při jízdě namačkané na palubní desku o ni doslova zarazí a nemají kam uhnout. Původ zranění pravé holeně řidiče také není těžké odhalit. Střední snížená část palubní desky je totiž tvarována s ještě větší genialitou. Střední blok skrývající rádio, ovládání topení atd. je na úzký interiér příliš široký a jeho spodní část je navíc důmyslně vytvarována do ostré hrany. Když si nedáte pozor a přisunete sedadlo řidiče dopředu a pravou nohu necháte alibisticky volně spočinout poněkud do strany, pocítíte velice bolestivý náraz této hrany přímo doprostřed holeně pravé nohy. Věřím, že i při malém nárazu tak může dojít k onomu středně vážnému zranění. Chvíli proto zvažuji možnost svázat si nohy tak, abych měl kolena stále u sebe a neohrožoval svoji pravou holeň, ale po dalším bolestivém nárazu pravou achylovkou na páku posuvu sedadla vše vzdávám.
Pásám se, otáčím klíčkem v zapalování a vyrážím. Ti kdo si myslí, že malý vůz, určený především pro nakupující ženy bude mít lehké řízení, jsou na omylu. Jsem přesvědčen, a nikdo mi to nevymluví, že posilovač řízení v této Fábii má jediný úkol - zařídit, aby s volantem nešlo otáčet lehce! Ostatně, jak se často dočítám v motoristických časopisech, dnes je to dnes takový trend. Jsou to takové ty věty jako např.: "Dostatečně tuhé řízení poskytuje dobrý kontakt s vozovkou." apod. Já bych raději otáčel volantem bez námahy řidiče Pragy V3S, obzvláště v takto malém voze.
Po rozjetí musím uznat, že Fábia má slušné akcelerační schopnosti. Co však postrádám je absence jakéhokoliv pérování. Fábie doslova poskakuje na každé sebemenší nerovnosti a nárazy na větších nerovnostech trpce cítím v zádech, kde se mi při pokaždé doslova přesypou obratle. Navíc, občas zapomenu naklonit hlavu doprava a schytám ránu do hlavy od hrany střechy. A to mě ještě čeká železniční přejezd!
Překvapením však není konec! Doslova mi běhá mráz po zádech, když se mi za levý přední "A" sloupek, schová na přechodu chodec a později na křižovatce i celé auto! Přední sloupek je totiž dost široký a ještě ke všemu hodně skloněný a tak vytváří extrémně velký mrtvý úhel, obzvláště pro mně, který se na něj dívá od stropu kabiny!